Dřepění

Když fráter Milotus si pozdě zrána kých,

tu cítí říhání a ostrý pocit v břiše,

a když mu paprsek, jenž nad oknem se mih,

působí migrénu a podráždění v míše,

tu v plachtách převalí vždy farářský svůj břich.

Zmítá se v peřinách a převaluje v klubku

a krčí kolena až k svému hrudníku,

zlekán jak stařeček, jenž polk by tvrdou slupku,

vždyť drží v pěti prstech ucho nočníku,

s košilí vyhrnutou vysoko až k pupku.

Tak dřepí zkrouceně, jak měl by zimnici,

při ranním slunéčku, z nějž občas skvrna bleskne

jak žlutý koláček až na okenici

a na nos dobráka, jenž růžově se leskne,

čichaje paprsky jak polyp v sklenici.

Pak zhroucen u krbu se svislým pyskem dřepí

a připaluje si lem dlouhých nohavic,

dýmka mu zhasíná a kalhoty se třepí

a cosi jako pták, jenž zpívá z plných plic,

mu skáče v žaludku jak žabka na otepi.

Kolem něj kupí se pár kusů nábytku,

nizoučké stoličky, jež choulí se a klubou,

jak staré ropuchy, a v koutcích příbytku

skříně jak zpěváci tu stojí s velkou hubou,

když otvírá je sen o hříšném nadbytku.

A vedrem v pokoji se stává dobrák tupý,

má mozek samý cár, je zpocený a bled,

slyší, jak na kůži mu narůstají chlupy,

co chvíli škytaje má směšně vážný vzhled

–

pak sklouzne s židličky, jež nahlas pod ním úpí.

Když měsíc paprskem tmu okna přehluší,

je vidět kresbičky na zadku toho muže

a dlouhý, přesný stín, jejž pranic neruší,

se svalí do sněhu jak fialová růže,

nos, trče bez hnutí, zrcadlí Venuši.

nos, trče bez hnutí, zrcadlí Venuši.

nos, trče bez hnutí, zrcadlí Venuši.