Dřepění
Zmítá se v peřinách a převaluje v klubku
a krčí kolena až k svému hrudníku,
zlekán jak stařeček, jenž polk by tvrdou slupku,
vždyť drží v pěti prstech ucho nočníku,
s košilí vyhrnutou vysoko až k pupku.
Tak dřepí zkrouceně, jak měl by zimnici,
při ranním slunéčku, z nějž občas skvrna bleskne
jak žlutý koláček až na okenici
a na nos dobráka, jenž růžově se leskne,
čichaje paprsky jak polyp v sklenici.
Pak zhroucen u krbu se svislým pyskem dřepí
a připaluje si lem dlouhých nohavic,
dýmka mu zhasíná a kalhoty se třepí
a cosi jako pták, jenž zpívá z plných plic,
mu skáče v žaludku jak žabka na otepi.
Kolem něj kupí se pár kusů nábytku,
nizoučké stoličky, jež choulí se a klubou,
jak staré ropuchy, a v koutcích příbytku
skříně jak zpěváci tu stojí s velkou hubou,
když otvírá je sen o hříšném nadbytku.
A vedrem v pokoji se stává dobrák tupý,
má mozek samý cár, je zpocený a bled,
slyší, jak na kůži mu narůstají chlupy,
co chvíli škytaje má směšně vážný vzhled
–
pak sklouzne s židličky, jež nahlas pod ním úpí.
Když měsíc paprskem tmu okna přehluší,
je vidět kresbičky na zadku toho muže
a dlouhý, přesný stín, jejž pranic neruší,
se svalí do sněhu jak fialová růže,
nos, trče bez hnutí, zrcadlí Venuši.
nos, trče bez hnutí, zrcadlí Venuši.
nos, trče bez hnutí, zrcadlí Venuši.